rostliny, které vyžadují pH půd pod 6 až 7.

intenzivně zemědělsky využívaná plocha s nízkým stupněm ekologické sta­bility. Jedná se většinou o ornou půdu.

způsobený (ovlivněný) čin­ností člověka.

soubor opatření sloužících k ozdravení přírody a životního prostředí.

organismy, které se vyskytují v místě svého původního rozšíření a vývoje.

Biocentrum - biotop, nebo centrum biotopů v krajině, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozmě­něného, avšak přírodě blízkého, ekosystému.

biologická rozmanitost (rozmanitost všech organismů jednotlivých druhů, populací a společenstev).

území, které neumožňuje rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter sít.

Geobiocenologická typizace je vyjádřena tzv. geobiocenologickou formulí STG (skupina typů geobiocénů), kterou jsou označovány názvy hlavních dřevin původních lesních biocenóz. Tyto formule jsou tvořeny číslem vegetačního stupně, písmeny ekologic­ké řady a číslem hydrické řady. To je např. 5 B 3 - označuje skupinu typů geobiocénů (STG) typické jedlové bučiny (Abieti-fageta typica) v 5. jedlobukovém vegetačním stupni, v mezotrofní trofické řadě B a v normální hydrické řadě 3.

jedná se o okra­jové společenstvo vznikající na hranicích dvou různých společenstev, např. okraj lesa a počátek louky na les navazující. Patří sem i organismy, jež v této oblasti žijí a vytváří se zde tzv. okra­jový efekt, který je charakteristický druhovou pestrostí.

stanoviště

soubor druhů hmyzu obývajících určité území.

jedná se zejména o obohacování o živiny (zejména o dusík a fosfor). Při­rozená eutrofizace je způsobena vyluhováním dusíku a fosforu z půdy a rozkladu odumře­lých organismů. Antropogenní eutofizace vod vzniká splachem dusíkatých a fosforečných hnojiv z polí, splaškovými vodami se zvýšeným obsahem fosforečnanů (ze saponátů), z fekálií apod.

Ekologicky významné segmenty krajiny zabezpečují ekologickou stabilitu krajiny. Jsou to části krajiny, které jsou tvořeny nebo v nichž převažují ekosystémy s relativně vyšší ekologickou stabilitou. Vyznačují se trvalostí bioty a ekologickými podmínkami umož­ňujícími existenci druhů přirozeného genofondu krajiny. Mezi ně lze zařadit např. zbytek bukového lesa uprostřed smrkových monokul­tur, remízek uprostřed polí apod.

EVSK se dle prostorově strukturních kriterií (velikost a tvar, stupeň stejnorodosti ekologických podmínek a současný stav biocenóz) dělí na ekologicky významné krajinné prvky (malé území 10 ha), ekologicky významné krajinné celky (rozsáhlejší území 10 - 1000 ha), ekolo­gicky významné krajinné oblasti (rozlehlé úze­mí s rozlohou větší než 1000 ha) a ekologicky významná liniová společenstva (úzký protáhlý tvar, např. břehové porosty).

Extenzivní způsoby hospodaření působí příznivě na biologickou rozmanitost a udržují esteticky i ekologicky vyváženou krajinu oproti intenzivním způsobům hospodaření. Např. příliš časné sečení intenzivně obhospodařovaných luk zničí zdroje potravy i útočiště mnoha druhům hmyzu a ptáků. Podobně i vysoké stavy zvířat a příliš intenzivní pastva vedou k devastaci, která opět snižuje druhovou pestrost.

světlomilné rostliny.

polobohatá dusíkem.

krajinný segment, kte­rý na lokální úrovni zprostředkovává příznivé působení základních skladebných částí ÚSES. (biocenter a biokoridorů) na okolní méně sta­bilní krajinu do větší vzdálenosti.

jedná se o vysazený druh mimo lokalitu svého přirozeného výskytu.

Kostra ekologické stability je tvořena souborem v krajině existujících ekologicky významných segmentů krajiny (EVSK).

např. kulturní louka obsahuje převážně ruderalizované segmenty se sníženou druhovou pestrostí, které jsou výrazně ovlivněné člověkem.

zemědělsky nevyužívaný pozemek se skromnou vegetací nekulturních trav, bylin a polokeřů.

lokální biocentrum.

lokální biokoridor.

lokální územní systém ekologické stability.

místní územní systém ekologické stability.

druhy zavlečené přibližně po roce 1500. Řada těchto neofytů představuje dnes nebezpečné invazní druhy v lokálním až celostátním měřítku. Našimi nejvýznamnějšími neofyty jsou bolševník velkolepý (Heracleum rnantegazzianum), křídlatky (Reynoutria sp.) A netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera). Nelze ovšem říci, že všechny zavlečené druhy se okamžitě stávají invazními. Je zde dlouhý proces selekce, kdy druh musí nejprve zplanět, zdomácnět a poté se začít šířit.

nadregionální biocentrum.

nadregionální biokoridor.

jedná se o dřeviny, kterým se daří i v málo úrodných půdách.

např. polokulturní louka má místně druhově bohaté segmenty, které jsou přírodně blízké, avšak z části se zde vyskytují rudelizované (taková vegetace, která se vysktuje na místech s intenzivní lidskou činností) segmenty se sníženou druhovou pest­rostí.

regionální biocentrum.

regionální biokoridor.

útočiště

pojem vyjadřující následky nadměrného lidského působení (obohacování prostředí o živiny, zraňování půd, sešlapávání rostlin, utužování půdy, navážení různých materiálů, odhazování odpadků, divoké skladování komunálního atd.), které vedou k ústupu přirozených společenstev a nástupu ruderálních druhů.

Stupeň ekologické stability znamená míru „přirozenosti" současných ekosystémů, kte­rým je přidělován stupeň ekologické stability v rozmezí hodnot 0 až 5. Např. les s přírodě blízkou druhovou skladbou může být označen hodnotou 5, tj. jde o plochu s velmi vysokou ekologickou stabilitou. Naproti tomu zastavěné plochy, označené hodnotou 0, jsou pak areály ekologicky nestabilní.

druhy rostlin a živočichů rozšířené v oblasti kolem Středozemního moře a zasahující daleko na sever až do střední Evropy.

postupný dlouholetý vývoj krajiny (ekosystému), jehož konečným stádiem je již dále neměnná krajina (klimax). Sukcesi rozlišujeme na primární (na místě, kde dosud nikdy nebyl život) a sukcesi sekundární (kde již život dříve byl, ale nyní vlivem okolností ustal, např. vypálený les).

Významný krajinný prvek je ekologicky geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny utvářející její typický vzhled nebo přispívající k udržení její stability dle zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. VKP jsou bud' vyhlašovány ze zákona (např. veškeré lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy) nebo se registrují (např. mokřad, stepní trávník, remíz, mez, trvalá travní plocha, naleziště nerostů a zkamenělin, umělý i přirozený skalní útvar, aj.)

jedná se o suchomilnou vegetaci, která je přizpůsobena k životu v suchém prostředí, např. stepní trávy, sukulent-ní rostliny aj.

jsou to rostliny dobře snášející sucho a teplo.

jsou rostliny, které dobře snášející sucho a teplo, a zároveň vyžadují vyšší obsah vápna v půdě.

Územní systém ekologické stability je podle 4 3 písmene a) zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny vzájemně propojený soubor přirozených i pozmě­něných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Hlavním smyslem ÚSES je posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabil­ních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb. ÚSES se skládá ze tří základních prvků: bio-centrum, biokoridor a interakční prvek. Dle významu dělíme ÚSES na nadregionální (více než 1000 ha), regionální (10 - 50 ha) a lokální (do 10 ha).